Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Dějiny

Dějiny 

Charakteristika Osoblahy a okolí v doslovném znění podle Ottova slovníku naučného, vydaného v letech 1888-1909 ve 28 svazcích s odvoláním na dílo Vlastenecké putování po Slezsku dr.Fr.Slámy:

„Osoblaha (Hotzenplotz), město a moravská enkláva ve Slezsku, na řece t.jm. a na trati (Třemešná – Osoblaha) Mor.-slezské dráhy, v hejtmanství krnovském, má 353 domů, 2803 obyvatel, jako obec polit. 410 domů, 3395 obyvatel (r.1890); v městě jest okr.soud, komissařství fin.stráže, celní úřad (II.tř.), pošta, telegraf, krásný děkanský kostel s.Maří Magd., hřbitovní kostel sv.Mikuláše, radnice 5tř. obecná a 3tř. měšťanská škola pro chlapce a dívky, nemocnice, lékárna, spořitelna, spořitelní a zálož.družstvo, akc. cukrovar, sirkárna, výroba zboží pleteného a stávkového, svíček, mýdla, lihových nápojů, 5 mlýnův a výroční trhy. Tu a v okolí paličkování krajek a značná výroba lněného a bavlněného zboží. Opodál města popl. dvůr. – Území osoblažské od dob nepamětných jako statek náleželo k biskupství olomouckému, tudíž k Moravě. Když pak Opavsko odděleno od Moravy, zůstaly statky biskupské v deskách moravských, jež Marie Terezie přidělila krajským úřadům v Olomouci a v Přerově. Teprve císař Josef II. Připojil statky tyto krajskému úřadu krnovskému. R.1850 přivtěleny všechny moravské enklávy soudní a polit. správě do Opavy, daně zvláštními knihami vedené odvádějí se do Moravy a obyvatelé volí na sněm moravský jednoho poslance. Osoblaha byla již ve XII.století městem; r.1389 biskup Mikuláš udělil obyvatelům právo, by mohli odkazy činiti, ale jen ve prospěch obyvatelův osoblažských, biskup Václav Králík povolil (r.1415) obyvatelům, poněvadž město veliké nehody stíhaly, že mohou každého řemeslníka za měšťana přijmouti a také židům dovoliti v městě pobyt. – Okres osoblažský má na 127,38 km2 23 obcí pol. 34 obcí míst., 1940 d., 13.364 Němců a katolíků (1890).“

Dnešní obec Osoblaha bývala důležitým historickým městem, později významným průmyslovým a kulturním střediskem širokého okolí. Obec byla známá již v roce 1233 jako středisko rozlehlého panství Olomouckého biskupství, v roce 1251 získala městské právo s rozsáhlými pravomocemi. Město bylo opevněno a nadáno mnoha výsadami, čímž byl položen základ ke vzniku pozdějších takzvaných „Moravských enkláv ve Slezsku “ . Význam města ještě vzrostl, když se osoblažský hejtman stal správcem všech biskupských statků na Opavsku. Za dobu své existence byla Osoblaha několikrát vypleněna nájezdníky, zničena požáry, morem a povodněmi, ale vždy se z těchto ran vzchopila k dalšímu rozkvětu. Až poslední pohroma v podobě 2.světové války město téměř srovnala se zemí. 90% budov již nebylo možné obnovit a nastalo skoro úplné vysídlení obyvatelstva. Vše završil rok 1960, kdy Osoblaha ztratila titul města.

Stojí za zmíňku, že před rokem 1939 bylo v Osoblaze pět mlýnů, cukrovar, pivovar, krajkářská škola, rybářský revír, plynárna, okresní soud, muzeum, sirkárna, tiskárny, cihelna a další.

Osoblaha chrání cenný židovský hřbitov

Židovský hřbitov v Osoblaze patří k nejcennějším v České republice a zároveň je i jednou z nejvzácnějších kulturních památek Moravskoslezského kraje.

Za komunistů bylo v kraji zničeno hned několik židovských hřbitovů.

Ostudná byla především likvidace pohřebiště v Ostravě v době normalizace, ale neméně hanebné bylo i zničení židovského hřbitova v Budišově nad Budišovkou v roce 1973. Komunistická radnice tehdy nedbala návrhu budišovského učitele Stanislava Koňaříka, který si přál hřbitov povýšit na kulturní památku. Město tehdy nechalo náhrobky arogantně vyvézt ze hřbitova a použilo je do základů rekonstruovaného kulturního domu. Ti, co nesou za tento kulturní zločin zodpovědnost, dosud žijí.

Naproti tomu v Osoblaze se hřbitov dochoval, i když komunisté asanovali prakticky celé původní městečko, vážně poničené už na sklonku války. Podle odborníků ale mohla být řada budov opravena, přičemž třeba katolický kostel s gotickou klenbou byl dokonce nejprve prohlášen za kulturní památku, než byl v šedesátých letech odstřelen.

Starý židovský hřbitov v Osoblaze, který už na stejném místě zřejmě existoval od konce 14. století, byl jako zázrakem uchráněn. Zarostlý břečťanem a náletovými dřevinami se hřbitov šťastně dočkal listopadové revoluce v roce 1989. „Hned na počátku devadesátých let se osoblažská radnice pustila do rekonstrukce hřbitova. Převrácené náhrobky byly znovu postaveny a zlomky poničených náhrobků pečlivě uloženy u zdi brány. Hřbitov je dnes chloubou. Osoblahy a tamnímu zastupitelstvu patří velké poděkování za péči,“ pochvaluje si přední polský odborník na židovské památky Marcin Wodzilsky z Wroclawi.

Hřbitov v Osoblaze je cenný především velkým množstvím dochovaných náhrobků, kterých tady lze napočítat 313, přičemž nejstarší pochází z roku 1694. Hřbitov je tak do jisté míry srovnatelně cennou památkou třeba s pohřebištěm v Třebíči s nejstarším náhrobkem rovněž ze 17. století, který je nyní dokonce společně se židovskou čtvrtí v Třebíči památkou UNESCO.

Hřbitov v Osoblaze je navíc i památkou na řadu vynikajících židovských osobností, které svým významem překračovaly dějiny regionu. Osoblaha měla v minulosti jako takzvaná „Moravská enkláva ve Slezsku“ zvláštní postavení. Ve vypjatých dějinných okamžicích se do Osoblahy uchylovali Židé vyhnaní z jiných velkých slezských měst (Opava, Prudnik) a rovněž po vyhnání vídeňských Židů v roce 1670 si část vypovězené vídeňské židovské elity našla nové bydlení právě v Osoblaze.

Přicházeli i z Vídně

Po vyhnání Židů z Vídně v roce 1670 našel v Osoblaze útočiště i Mešulam Žalman „syn Izáka Marburga z Vídně“. Ten zemřel v židovském měsíci adar roku 5454 (12. března 1694). Jeho náhrobek je vůbec nejstarším náhrobkem na osoblažském hřbitově.
Na desce mimo jiné stojí: „Zde zemřel jeden z vyhnanců z Vídně…“

Židovské osídlení Osoblahy je doložené od 14. století, ale Židé odsud odešli ještě před druhou světovou válkou. Například v roce 1865 Židé tvořili v Osoblaze plných 30% obyvatel města.

Ivan Motýl  (MF DNES,16.2. 2004 Lidé a proměny – Moravskoslezský kraj – strana 4)

Historie Osoblažské pošty - Studie Richarda Hrčka